EDIT 1: Po roce a půl jsem úplně někde jinde... ivana
...
...a až opadne stres kolem finančního a technického zajištění fungování rodiny, tak TO přijde:
BOLEST, která trhá člověka ZEVNITŘ!
Nedá se ovlivnit, nedá se zastavit, nemáte chuť tím zatěžovat lidi kolem sebe, protože oni mají pocit, že to nejhorší je za vámi a vy jdete dál. Ale to nejhorší právě přichází! I přesto, že si děláte sámi sobě denně terapie, víte, že jste v absolutní prdeli...
Měsíc každodenních hysterických plačících scén, kdy máte pocit, že vás to rozerve zevnitř a vy se držíte v celku jen kvůli dětem.
A tak voláte SOS na Bílý kruh bezpečí... a oni vám doporučí Martina Peška www.luctus.cz
A vy pak děkujete za každý den, který přežijete a toužíte po tom setkání, které víte, že vám přinese KLID.
Protože prožíváte šílený:
a) Hněv
Příbuzní nebo i blízcí přátelé obětí sebevražd, kteří se snaží vyrovnat s náhlou a zpravidla nečekanou smrtí, mohou prožívat intenzivní zlostné pocity. Hněv bývá zaměřen jednak na zesnulého - „Jak jsi mi to mohl udělat?“ Jednak, pokud byl zesnulý například v psychiatrické péči, na pomáhající pracovníky - „Proč tomu nezabránili?“ Věřící lidé mohou být naštvaní na Boha, protože dovolil smrt a nechtěl této tragédii zabránit. Agrese může být namířena i proti sobě - „Proč jsem něco neudělal?“ nebo „Proč jsem s ním nezůstal doma?“(1)
b) Pocity viny
"Nikdo nevezme do ruky břitvu, aniž by si zároveň nepomyslel, jak snadno by mohl přetnout nit života." (George G. Byron)
Pravděpodobně nejsilnější hněv, který pozůstalí prožívají, souvisí s nimi samotnými. Hněv totiž úzce souvisí s pocitem viny. Pozůstalí často obviňují sami sebe za své chování k zemřelému a za to, že činu nedokázali nějak zabránit. „Proč jsem ho neposlouchal?“, „Kdybych býval udělal něco víc.“, „Měl jsem…“ - to jsou nejčastější úvahy, které se pozůstalým neustále připomínají. Pokud byl zemřelý někým, s kým pozůstalí byli v pravidelném blízkém kontaktu, jejich výčitky budou pravděpodobně velice silné. A pokud smrt přišla zcela nečekaně, budou pozůstalí zoufale hledat příčinu a důvod, proč se tak stalo. Člověk, který se rozhodne spáchat sebevraždu, obvykle zanechává nějaké náznaky o tom, co zamýšlí udělat. Pozůstalým může zpětně docházet plno věcí a tím získávají přesvědčení, že mohli některé věci udělat jinak. Někdy se stává, že blízcí dokonce věděli o záměru blízkého, ale nepokusili se mu pomoci. Chtěli, ale obavy ustoupily ve chvíli, kdy se situace v posledních dnech obrátila a dotyčný se cítil daleko lépe a vše bylo jako dřív. Takováto změna není u osob, které se rozhodly pro sebevraždu, neobvyklá. Cítí se lépe od chvíle, kdy se definitivně rozhodli, že svůj čin uskuteční. Problém nebyl vyřešen, blízký pouze našel odpověď na otázku, jak ukončit své trápení – sebevraždu. Tím, jak se pozůstalí snaží vyrovnat s pocity viny, jsou k sobě velmi kritičtí. Je důležité, aby jim někdo vysvětlil, že i kdyby zůstali doma, i kdyby něco udělali jinak, rozhodnutí realizovat sebevraždu by neodvrátili. Všichni bychom chtěli pomoci našim blízkým a také se o to pokoušíme. Nicméně, pouze sám dotyčný rozhoduje o tom, zda svůj záměr realizuje či nikoliv. Není v lidských silách vnutit někomu vůli k životu a zabránit tak sebevraždě. (1)
c) Jak o sebevraždě mluvit s dětmi
Pokud byl člověk, který spáchal sebevraždu, rodičem nebo pokud tu jsou děti, pro které byl zesnulý důležitou a blízkou osobou, je potřeba s nimi o tom, co se stalo, mluvit. Mluvit s dětmi o smrti a o okolnostech úmrtí je jeden z nejtěžších úkolů. Nelze však ignorovat potřeby dětí, zejména pokud jsme pro ně vzorem pro jejich vlastní život. Tím, že s dětmi budeme o smrti mluvit, můžeme zjistit, co vědí a zároveň co nevědí. Děti můžou mít různé mylné představy, prožívat strach a mít obavy. Společným rozhovorem jim pomůžeme zejména tím, že jim předáme potřebné informace a také poskytneme jistotu a pochopení. Mluvením se nevyřeší všechny problémy, ale bez rozhovoru zůstane velmi omezena naše schopnost být dítěti k dispozici a opravdovou oporou. I velmi malé děti si uvědomují, že smrtí z jejich života někdo zmizel. V takové chvíli potřebují prostor klást dospělým otázky a získávat na ně pravdivé odpovědi. Pokud se v rodině zdráhá mluvit o sebevraždě, mějme na paměti, že děti se o příčině úmrtí pravděpodobně dozví z jiných zdrojů a jejich bezradnost pak bude o to intenzivnější. Zároveň tím může citelně utrpět naše důvěryhodnost či celkově důvěra v dospělé. Je dobré dětem poskytnout informace o tom, proč byl zesnulý nešťastný a jaké byly jeho pohnutky, které jej vedli k ukončení života. Důležité je, abychom tím ale v dítěti nevyvolali dojem, že smrt je řešením a jedinou odpovědí na prožívanou nepohodu. Potřebují získat ujištění, že oni nejsou příčinou problémů nebo že nenesou odpovědnost například za onemocnění, kvůli kterému si dotyčný vzal život. Potřebují jistotu, že s nimi někdo i nadále zůstane a že zármutek, který pozůstalí prožívají, nebude příčinou jejich vlastní smrti. Děti potřebují sdílet své myšlenky a pocity ohledně sebevraždy. Jejich reakce jsou podobné těm, které zažívají dospělí. Někdy se může stát, že jsou děti ve svém chování neohleduplné, mohou otevřeně vyjadřovat svůj hněv, bolest, pocity viny. Je třeba přijmout jejich reakce, ať mají jakoukoliv formu a i přesto, že jim třeba ne úplně rozumíme. Dospělí by si měli udělat na rozhovor s dítětem čas. Ne vždy budou mít odpověď na otázku, která jim je kladena. Je to v pořádku a pochopitelné. V případě sebevraždy platí, že mnoho odpovědí bude znít „Víš, ani já tomu úplně nerozumím“.(1)
Martin Pešek mi poskytl:
ČAS NA TRUCHLENÍ a bezpečný prostor, ve kterém TO budu moci probrat horem spodem, vybulet se jak želva, a pak za tím zavřít dveře. Nic víc jsem nepotřebovala...
...doma jsem se z toho všeho ještě vyčerpáním zblila, ale jdu dál! Prostě život není jen bílej, ale je i černej. Někdy je těžký přijmout to, co přichází, ale jen tak se můžeme někam posunout...
Comments