"Bude se tady trápit."
"Ona to nezvládne!"
"Bude to pro ní těžké."
Taky potkáváte ty "vědmy", které mluví o Vás či Vašich dětech v samých "pozitivech"?
Bez toho, aniž byste se Vy nebo Vaše děti ptaly na jejich názor?
Chápu, že má druhý nějaké předsudky, obavy, očekávání...
Jenže to jsou jeho předsudky, obavy, očekávání. Jeho vidění světa. Jeho vzorce. Jeho myšlenky. Jeho vězení.
Proč se negativně programujeme ještě dřív, než něco nastane?
Proč se posíráme dopředu z toho, co se vůbec nemusí stát?
Proč lepíme nálepky na někoho, kdo se o ně vůbec neprosil?
Takže co s tím?
* Dýchat. Prodýchání nám pomůže nebrat si situaci osobně a
* situaci přijmout.
* Poděkovat za to, že nás přichází něco naučit. I když se nám to v první chvíli asi moc nelíbilo.
* "Situace, kamarádko moje, co mě přicházíš naučit?
Co si mám uvědomit? Co sám od sebe potřebuji, aby mi bylo dobře?"
Přistupovat k tomu s láskou. Je to život.
Ukazuje nám, že máme stále nějaké limity, které můžeme posouvat a stávat se tak bytostí, která bude více otevřená lásce, porozumnění a pokoře k životu.
A buďte u toho na sebe něžní a jemní.
S láskou
ivana