Jsem prostě přecitlivělá... ANO! Je to tak!
Při jakékoliv příležitosti, jak už pozitivní, nebo v horším případě negativní, bulím o 106. Slzy jako hrachy tečou a já nemám vůbec žádnou stopku na to, aby přestaly. A vím, že to ani dělat nechci a je to tak správně!
Na jednu stranu jsem neskutečně silná a vše "zpracovávám" rychlostí blesku, na druhou stranu neumím ještě dokonale:
* s lehkostí reagovat na negace a nebrat si je osobně,
* vysvětlit druhému, který je pod emocemi, že to máme každý jinak a že je to tak správně a měli bychom to respektovat,
* cítit, že já jsem OK a nabídnout tomu druhému možnou cestu, aby taky byl OK.
Ti, co neumí pracovat s vlastními emocemi, slzy považují za vydírání a místo empatie a obejmutí jdou do agresivity a protiútoku.
Pokud místo obejmutí přichází pravidelně útok, přichází po čase můj "útěk".
Možná to zní hloupě, ale já chci žít v jemnosti a nežnosti, se slzami v očích a s náručí, kde budu mít bezpečné místo. A myslím, že pocit bezpečí je jeden z nejdůležitějších v našem životě.
S láskou a vděčností za všechny slzy.
ivana