Moje obvyklá váha byla dlouhodobě 62 kilo a MUSELA jsem se hlídat, jinak letěla nahoru o 106!
Cítila jsem na sebe neustálý tlak:
* okolí (co si pomyslí, co o mně budou říkat)
* partnera (nebudu se mu líbit)
* mojí váhy (budu muset víc dbát na příjem kcal)
* kalhot (než jsem všechy vyházela a pořídila sukně s pružným pasem)
* sebe (ten nejhorší, který způsoboval i ty ostatní)
A tak jsem v "hlavně nechci být tlustá" a "musím se zvážit, aby..." žila opravdu pár desítek let. No ty jo, to byl teror od sebe sama!
Dnes jsem vyskočila radostně na váhu v dětské ordinaci při preventivní prohlídce a málem mi vypadly oči! Čučela jsem na tu čárku co se zastavila na 74 a nevěřila tomu, že nevidím 64. Asi 3 vteřiny jsem ji přesvědčovala, že není vyvážená a pak ve mě vypukla naprostá radost a štěstí!
Poprvé v životě jsem před rozhodnutím zvážit se měla totiž pocit, že mi to sluší a vypadám skvěle!
Nemáme doma velké zrcadlo, což považuji za výhru, takže víc vnímám "jak se já cítím". Včera jsem se viděla na videu, jak házím koulí na kuželky a rozhodně to zezadu vypadalo dobře! Takže co! VÁŽÍM SI SE!
Manžel mi koupil k Vánocům nové plavky a je spokojen. Já taky.
Obklopujte se těmi, co Vás mají rádi za to, jací jste. A ty, co se potřebují vážit, hodnotit a srovnávat třeba taky jednou potká nějaká zkušenost, po které budou mít radost ze sebe a bude jim se sebou dobře.
S láskou k sobě i k životu
Ivana